Starý fén, funkční

Byl jednou jeden starý vysoušeč vlasů, který existoval už mnoho let. Bydlel v malé koupelně, ve které vždy věrně sloužil. V mládí býval chloubou koupelny. Se svým ostrým bílým tělem a lesklými černými knoflíky byl vždy připraven usušit vlasy, bez ohledu na to, jak dlouhé nebo mokré byly.

Jenže léta plynula a fén stárnul. Jeho bílé pouzdro nyní získalo nažloutlý tón a jeho tlačítka byla trochu tuhá. Ale pořád tam byl! „Už nejsem nejmladší, ale dělám svou práci,“ bručel si stále pro sebe.

Jednoho rána přišla rodina do koupelny a matka křičela: "Kde je fén? Musím si vysušit vlasy!" Otec horečně hledal, ale fén nikde. Prohledali všechny skříně, dokonce i horní polici, ale zůstal nezvěstný.

Fén se však vydal na malé dobrodružství. Nějak to spadlo z police a sklouzlo do koše na prádlo. Teď tam ležel mezi ponožkami a ručníky a cítil se trochu nesvůj. „Já sem nepatřím! Chci si vysušit vlasy a neskončit se špinavým prádlem!“ pomyslel si v panice.

Najednou uslyšel známý hlas – byl to rodinný pejsek, který vždy všechno očichal. Pes zatáhl za ručník, na kterém visel fén, a jedním šoupnutím fén vyletěl z koše na prádlo a dopadl přímo na měkký koberec v chodbě.

"Ach, jaké štěstí!" vzdychl fén úlevou, když se znovu vzpamatoval. V tu chvíli za rohem vyšla jeho matka, uviděla ho a zakřičela: „Tady jsi, staroušku! Myslel jsem, že jsme tě ztratili!"

Fén byl opatrně zvednut, vrácen na své místo a zapojen do zásuvky. A ačkoli byl o něco pomalejší a unavenější než předtím, okamžitě začal sušit vlasy – tiše bzučel a spokojeně s tím, že je ho stále potřeba.

Od té doby rodina vždy dbala na to, aby fén nespadl do koše na prádlo. A fén, nyní ještě více hrdý na svou práci, si při každém zapnutí zabručel malou písničku. Koneckonců, i když byl starý, stále to byl nejlepší fén v domě!